Průvodce Trans Piemont

Poznámka redakce: Text a fotografie k tomuto příběhu nám poskytla flatsucks.at a do jisté míry je lze považovat za pokračování našeho příběhu o Bikeguides Austria - zejména proto, že autor Markus Emprechtinger je jako ředitel společnosti Flatsucks a projektový vývojář Bikeguide Austria aktivní v obou projektech.
Nabídka zájezdů je v roce 2025 opět dvakrát v programu Flatsucks: od 22. do 29. června nebo od 7. do 14. září. Pojede se s certifikovaným průvodcem a denní podporou shuttle od Queyras až k Ligurskému pobřeží. Pevné jezdecké dovednosti v oblasti S2, kondice pro až 1.800 výškových metrů v terénu a praxe v zacházení s úseky pro nošení a tlačení kola jsou podmínkou. V ceně € 1.950,- je zahrnuto i 7 nocí se snídaní, 7 večeří, cesta z/do Innsbrucku a přeprava zavazadel.
Kdo by raději jinam: Zde najdete další enduro výlety Flatsucks.

Sedm až osm hodin cesty z Innsbrucku je už docela dost; ale je tu to jedno místo, jedna zatáčka nad Briançonem, která po dlouhé jízdě autem poprvé odhalí pohled na impozantní krajinu jižních Alp. Od tohoto okamžiku je vždy jasné, že to stálo za to.
O půl hodiny později, když se za večerního světla jede na Col d'Izoard, jsou všechny cestovní útrapy zapomenuty. První etapa začíná na vrcholu tohoto známého testu Tour v pohraniční oblasti mezi Francií a Itálií a při pohledu do západu slunce vzrůstá očekávání nadcházejících dní do nesmírných výšin.

Jako průvodce víte už docela přesně, co přijde. Přesto je pocit před začátkem takovéto túry vždy něčím výjimečným. Velkou neznámou je většinou skupina. Jaká je její úroveň, jaký je stav jejích členů a jaké dynamiky se během týdne vyvinou?
Samozřejmě existují některé páky, jak to ovlivnit. Právě tato túra, která začíná třemi pořádně celodenními etapami, však poskytuje jen málo prostoru.
Jeden nebo druhý host narazí na své osobní hranice. V profesionálním průvodcování jde o to, tyto hranice otestovat, ale v žádném případě je nekontrolovaně překročit. Limit je jako mýdlová bublina, která se s trochou citu stále zvětšuje; pokud však fouknete příliš silně, sen o dovolené náhle praskne.

Den 2. den obvykle představuje největší výzvu týdne. Stezky jsou sice stejně dobré jako první den, ale celkový úkol je náročný.
Je to nejdelší den týdne a zároveň nejvíce alpský, a pro vedení je to tenká hranice mezi výzvou a přetížením. Vstát brzy a efektivně vést je povinnost, abyste večer nestáli na stezce ve tmě. Efektivní znamená: žádné zbytečné postávání; přestávky, když jsou nutné a smysluplné, fotopřestávky pouze na dobrých místech, udržet skupinu v pohybu, každý svým vlastním tempem a přesto nikdo sám. Styl vedení musí odpovídat každé části, a oznámení by měla být krátká a jasná.
Kdo se zde přepočítá nebo se zamotá, bude muset zrušit druhou polovinu dne.

Etapa začíná krátkým převozem do údolní koncové stanice k Refugio Meleze, po kterém následuje opravdu dlouhý výstup s dvojitým vrcholem, tj.: když jste nahoře, sice nejprve jdete dolů, ale pak hned znovu nahoru, abyste se dostali na skutečné cílové sedlo. Jediné, co vám teď z převozu zůstane, je Elton Johnův „Rocket Man“ jako ušní červ: „It’s gonna be a long, long time…“.
Takto si zde vydobýváte výškové metry v působivé a osamělé kulise. Nejprve šlapáním, pak tlačením a nakonec opět nošením. Tempo skupiny musí být správně zvoleno; ne rychle, ale konstantně, jinak jsou všichni někde a ztrácí se přehled.
Pokaždé při tomto výstupu se můj pohled stáčí doleva k domnělé zkratce. Na mapě logická cesta, ve skutečnosti cesta utrpení. Přesně si vzpomínám na průzkumný výlet. Byla to mlhavá, mystická nosící pasáž, která nás přímo zavedla do oblasti sesuvu. Cesta zde byla těžko k nalezení a bloky velikosti ledničky byly všechno, jen ne pevné – klasický příklad „Znám tady zkratku“ …

Nahoře je výhled od Mon Viso na severu až po moře na jihu – kdyby mezi nimi nebyly ty hory a samozřejmě zakřivení Země... Ale ano, i bez moře je další průběh následujících dnů zde dobře představitelný.
Následuje opět nekonečná jízda po stezce, věčně podél svahu. Několikrát si myslíte, že už musíte být dávno dole – jen abyste si uvědomili, že od právě dosaženého průsmyku je to ještě dalších 1 000 výškových metrů dolů.
Čas zde říká: časné odpoledne. Hlad přichází a hlad při vedení je nebezpečný. Koneckonců, nejste jediný, kdo potřebuje něco k jídlu.

Znovu si musím na tomto místě vzpomenout na průzkumnou cestu: Kdo zde zvolí špatnou stezku, skončí v křoví – a nemyslím tím to jedlé.
Hustota turistů a pěších turistů v této oblasti je mnohem menší než v Tyrolsku, takže cesty
rády zarůstají – a to tak, že je jízda nemožná. Jaké to je, tlačit hladový 500 výškových metrů skrz vegetaci, si teď může každý představit sám.
Proto raději zvolit správnou stezku: Enduro v nejlepší kvalitě, rychlé a s dobrými zatáčkami odshora dolů, přilnavý povrch a kořeny – prostě dokonalých 1 000 výškových metrů až k pozdnímu obědu, který je již připraven u shuttle.
Náročná část dne je hotová, následuje relaxace v shuttle.

Při vystupování na Col di Sampeyre je slunce nízko a vše ponořuje do zlatého světla. Jako průvodce vím, že není čas ztrácet čas; jako fotograf však chci využít právě tohoto světla.
Je-li skupina odolná, děláme to také a necháme si v horní části trochu více času. Atmosféra je skvělá, Sunset Ride v té nejlepší podobě, a časově vše vychází perfektně.
Kdyby jen nebyly tyto defekty... profesionální výměna duše vysokou rychlostí začíná hlubokým tetováním brzdového kotouče na předloktí (miluj svůj job!) a končí o 300 výškových metrů níže s novým hřebíkem ve stejném kole. Když se daří, tak se daří.
No, nevadí, opravitelný defekt. Veškeré časové rezervy jsou však vyčerpány. Naše shuttle dosáhneme za šera, hotel v naprosté tmě.

Od 3. dne jsou také kyvadlový autobus a řidič skutečně zkoušeni. Colle Fauniera je poměrně náročný pro náš autobus s přívěsem: místy strmý a posetý výmoly, stejně jako na dlouhých úsecích úzký a bez možnosti vyhnutí. Touha po terénnějším autobusu je zde vždy velká, než se v následujících dnech ještě zvětší.
Stav silnic mimochodem poměrně dobře odráží obecnou hustotu osídlení regionu. Právě mimo hlavní prázdninové období je v těchto oblastech i fráze „jemný turismus“ stále přehnaná. Jako průvodce jste zde vítáni, koneckonců přivádíme hosty do ubytování a místních podniků a zajišťujeme, že oblast zanechá trvalý, pozitivní dojem. Není neobvyklé, že účastníci naší Trans Piemont v následujících letech navštíví Valle Maira nebo Valle Varaita se svými rodinami, protože je zde stále mnoho co objevovat.

Kdybych si mohl během túry přát v jeden den elektrokolo, pak by to byl den 3: 100 % singletrail do kopce, s elektrokolem sjízdný na 99 %, s biokolem možná na 50 %, pokud se člověk nechce úplně zničit, což by však bylo na den 3 trochu brzy.
Ať už na papíře nebo ve skutečnosti, tento den, když ho vezmeme jednotlivě, není tak divoký. Díky dlouhému předchozímu dni se ale ve skupině stále více projevuje akutní úbytek síly.
Dopoledne s panoramatickým CC trailem, tlačnou pasáží a 5hvězdičkovým soutěskovým trailem je ještě super. Při následném stoupání však může člověka snadno ztratit energii. Rozhodně by se tady nemělo utíkat vpřed. Protože kdo příliš vyčerpá své síly, nebude schopný zvládnout poslední stoupání na vrchol, musí se uchýlit k sjezdu po štěrkové cestě a ztratí tak skvělý trail na cestě k cíli etapy do Vinadia.

V klidu je síla, rozdělení je vše, a jako u každé mé túry platí: Žádné stoupání není zbytečné. Kdyby to opravdu nestálo za to, nešel bych nahoru podruhé. Zvlášť ne se skupinou, protože tady si člověk musí dobře rozmyslet, co říká; motivace a demotivace jsou často blízko sebe. A za výběr trasy je samozřejmě zodpovědný průvodce.

Vinadio ve Valle Stura je známé díky nesčetným geniálním singletrailům, které postavili místní.
Navíc byste určitě měli navštívit vesnickou pizzerii: nejlepší pizza na celé túře, a to za ceny, o kterých si v Innsbrucku mohli nechat jen zdát už před dobou koronaviru.
Pokud se podíváme na jednotlivé části, fyzicky nejnáročnější dny jsou mimochodem za námi, charakter túry se nyní výrazně mění. Už nejsou žádné významné úseky, kde by bylo třeba kolo tlačit, a na denním pořádku jsou výrazně častější, ale o něco kratší shuttly.

Nyní opouštíme vysoké hory Valli Occitane a na 4. den překračujeme Ligurský hřeben. Stavba staré vojenské silnice na italsko-francouzské hranici, lemovaná četnými pevnostmi, sahá až do roku 1880. Silnice několikrát překračuje státní hranici, což je dáno tím, že před rokem 1947 vedla hranice místy jinudy.
Pro náš autobus zde začíná opravdové offroadové dobrodružství. Někdy se tady ptám, jak se asi cítí můj Transit mezi všemi těmi G-Class, Landrovery a Landcruisery. Skeptické pohledy sklízí dostatečně. Zejména když je jak horský průsmyk, tak tunel na Col de Tende uzavřený. Pak totiž přichází ještě další dobrodružství na hřebeni.
A když pak některý účastník nemá žádné brzdové destičky a ani žádné vhodné s sebou, večer v hotelu si můžete poslechnout příběhy o tom, jak byla jízda autem mnohem drsnější než cyklistika a jak byl Francouz v garážovém bikeshopu úžasný, ochotný a milý.

Pokud jde o kolo, mohu po mnoha dnech průzkumu ve Val Roya zaručit následující: Žádný enduro cyklista na světě nechce přijít o kombinaci trailů, kterou jezdíme do Tende. Výhled je sice jen nahoře. Ale to, co se potom děje v lese, je mimo dobré a zlé. Flow je znovu definován, zábava z jízdy nově vynalezena. 1 200 výškových metrů trailu, z nichž prostředních 600 zaručeně patří k těm nejlepším, které jste kdy jeli.
Francouzští stavitelé trailů by rozhodně měli strávit pár semestrů v zahraničí v Tyrolsku. Neuvěřitelné, co lze postavit ručně, když tomu nebrání žádný lesní zákon a když je místní závodní komunita akceptována, tolerována a částečně dokonce podporována. Val Roya musí být na seznamu míst k návštěvě!

Pátý den se nejprve vydáme kyvadlovou dopravou zpět na ligurskou hřebenovou cestu a odtud pokračujeme na královskou etapu transligurské túry - Monte Torraggio.
Následně přichází opět ten okamžik, kdy je třeba se dobře vcítit do skupiny, abychom zjistili, co je ještě možné. Chyby při vedení se zde stávají rychle; oblast Molini nabízí množství výhodných variant kyvadlové dopravy. Pokud si ale vyberete špatné traily, protože se necháte zlákat k tomu, abyste chtěli příliš mnoho, končí vysněná dovolená rychle přetížením - a to ještě před finále posledního dne.

Podíváme-li se pouze na výškový profil a uvědomíme si blízkost k moři, mohlo by se zdát, že den 6 je jen půldenní výlet, pokud vůbec...
Zdání však klame. I tento den je třeba ještě odjet, a závěrečné sjezdy jsou ještě jednou opravdu fyzické. Enduristé se těší na strmé úseky s catchbermy, allmountain jezdci si mohou na cross-country pasážích ještě jednou pořádně zařádit a i "stolperbiker" si na úseku s ostrými zatáčkami ještě jednou přijdou na své.

Grande Finale do Bordighery k moři je flowtrail zvláštní třídy s povrchovou úpravou Slickrock.
Že se tento úsek dá jet opravdu rychle a není k tomu potřeba žádný závod, se ukázalo na mé poslední túře. Když jsme dorazili na začátek, otevřel se nám obvyklý pohled na moře. Jenže tentokrát byl zcela jiný. Dívali jsme se do černé stěny. Po 5,5 dnech zářivého slunečního svitu všichni přesně věděli, že teď tikají hodiny.
Guiding znamená činit rozhodnutí, a ta musí někdy jít rychle. Obzvláště, pokud jste předtím očividně ztráceli příliš mnoho času. Útěk vpřed byl jedinou volbou, jak se dostat co nejníže, než to opravdu začne.
Závod s přírodní silou, který vlastně nemůžete vyhrát. Radar jasně ukazoval dráhu bouřky a já přesně věděl, že pokud nebudeme dole za půl hodiny, budeme si muset najít úkryt.
Přestávky na trailu byly zrušeny, skupina jela suverénně – žádné poruchy, žádné pády, žádné známky únavy. A tak jsme přesně při začátku deště dorazili na pláž. Šťastní a nadšení z posledního sjezdu, z celé túry a z načasování jsme stáli pod divoce romantickým podjezdem u moře.