Filipíny: Otáčky pedálů mezi palmami a Pacifikem

Na Filipínách člověk pošle modlitbu do nebe, než se pustí do přeplavby – pozůstatek 300leté nadvlády Španělů. Filipíny jsou největší katolickou zemí v Asii.

Na Camotes, nazývaných „ostrovy batátů“, nasedáme na horská kola. Jízda na kole na Filipínách: to je stále neobvyklá kombinace. Mnohé tomu napovídá: během německé zimy je tu období sucha s příjemnými 28 °C. Silnice jsou vynikající, stoupání mírná, při jídle se mísí vlivy z Thajska a Indonésie s místními specialitami – především sladce šťavnatými ananasy, mangem a papájí. A téměř vždy šumí Tichý oceán kousek odsud.

»Hello!«, »¿Cómo estás?« a »What's up, bro«: Pozdravují nás v různých jazycích, když projíždíme vesnicí. Děti se nám vrhají vstříc, mladí lidé nám mávají. V našich cyklistických oblečeních a přilbách vypadáme jako mimozemšťané. Život na Camotes se odehrává na silnicích i podél nich: Tady rachotí mopedy, tady přepravují křiklavě barevné »Jeepneys« lidi za málo peněz do sousední vesnice. Kdo může, otevře obchod nebo alespoň stánek u silnice a snaží se něco prodat. Psi zvyklí na hluk dopravy se sice lekají, když kolem nich projíždíme, přesto zůstávají překvapivě klidní. Ani stopa agresivity jako v některých jiných zemích.

Až na výrazně větším ostrově Bohol bývá na silnicích občas trochu těsno. Za to mohou přes 1 000 kuželovitých „Chocolate Hills“: travou porostlé krasové kopce, které se v létě zbarví do čokoládově hněda a po celý rok přitahují turisty. Zde se také vyskytují koboldmakisové, velcí jen jako pěst, jejichž obličej jako by sestával jen z očí. Přesto na Boholu děláme kilometry! Náš obratný průvodce rozdává banány a vodu, pak nás pobízí výkřiky „Ghee!“ — to znamená „Jdeme na to!“.

Okolí mi sviští kolem, proniká skrze mě: s námahou obdělávaná rýžová pole stejně jako několikametrové kokosové palmy, mangrovníky a mangovníky. Nemohu se vynadívat na to, co mi tu bylo tak hojně naservírováno. A sotva si uvědomuji, že denně urazíme 80 kilometrů a více.

Z ruchu a shonu měst na „mystickém ostrově“ Siquijor není téměř nic cítit. Atmosféra na poměrně malém ostrově je uvolněná. Možná za to mohou prý zdejší čarodějnice a kouzelníci. Přesto mě obřad jednoho „léčitele“ v jeho ubohé chatrči příliš nepřesvědčil: Foukal do sklenice vody, kterou kolem mě mával. Pak vylil kapalinu – a spolu s ní údajně mou „negativní energii“.

K tomu objíždíme ostrov na kole – 75 kilometrů podél Pacifiku. Kombinace bílých písčitých pláží, vysokých palem a vlnobití oceánu je těžko překonatelná. Po půl dni, během kterého fotím jako zběsilý, mám sklony věřit »Diwatas« a »Encantos«, o kterých na Siquijoru tolik mluví. Zatímco vílám podobné »Diwatas« žijí v korunách stromů, »Encantos« jsou ochranými duchy moře. Dodnes filipínští rybáři po dobrém úlovku házejí do vody ovoce, aby jim poděkovali. Víra v oživenou přírodu je pochopitelná v zemi, která se nachází přímo na Pacifickém ohnivém kruhu – s vulkány, zemětřeseními a tajfuny jako doprovodnými jevy.

Na protáhlém ostrově Cebu doprava narůstá, až uvnitř stejnojmenného hlavního města nabývá apokalyptických rozměrů. Na celých Filipínách existuje sotva jedna železniční trať; jinak lidé jezdí autem nebo mopedy podle pravidel, která jsou pro Evropany těžko pochopitelná. Když nejsou ve vozidle, jsou Filipínci obvykle zdvořilí a rezervovaní, což činí jejich region příjemnou turistickou destinací. Za přívětivou fasádou se však často odehrává boj: Mnozí pracují za podmínek, nad nimiž by si německý odborář rvál vlasy, vykonávají současně dvě nebo tři práce. Jiní si vydělávají na živobytí jako OFW – "Overseas Filipino Worker" –, především v strojovnách výletních lodí. Z osmi milionů zahraničních Filipínců žije téměř polovina ve Spojených státech, s nimiž má země od konce druhé světové války úzké vztahy.

Když ve městě Cebu usedáme k večeři, máme za sebou 550 kilometrů a 6 000 metrů převýšení. Čas uběhl příliš rychle. Každý ostrov, po kterém jsme jezdili, se nám ukázal jinak. Nebyly to především turistické 'hotspoty', které nás tak ohromily. Není výjimkou, že jsou přeplněné, a přesto jen omezeně spektakulární. Co naopak naši cestu určovalo: silnice a cesty zasazené do bujné vegetace, pod nimiž se sklánějí keře a stromy. Šumění a bublání Pacifiku, který nebyl nikdy daleko. A znovu a znovu lidé, kteří nás zdraví, usmívají se, oslovují nás a je patrné, že mají radost, že jsme tady. Celý ten šťavnatý, hemžící se a bujně překypující život na těchto tropických ostrovech, který se na nás s každým dnem trochu víc přenášel. No, a to je přece něco!

Infobox

Thomas Bauer na turné 2026

Thomas Bauer na YouTube:
https://www.youtube.com/user/literaturnest/featured