Na ose: Tour of Türkiye 2023

Půl osmé. Budík zvoní. Jen čtyři hodiny spánku - rád bych spal déle, ale není čas na stěžování si. Dnes mají profesionálové na programu téměř 160 kilometrů, takže po rychlé snídani se vydáme na start, abychom byli přítomni ceremonii podpisu a celému ruchu kolem toho.
Naštěstí objevujeme stánek s cateringem, kde se můžeme věnovat nejdůležitější jídlu dne, druhé snídani. Užíváme si Simit a pijeme čaj, zatímco týmy vítá a interviewuje Sarper Günsal.
Naše organizátorka nás tlačí k spěchu - musíme se pospíšit, abychom se před startem závodu dali do pohybu; jinak nemáme šanci dostihnout peloton. Příslušný plán pochodu si vymýšlíme cestou v autě. Dohodneme se, že na vrcholu prvního stoupání druhé kategorie, po 53 kilometrech, počkáme na peloton.

Příjezd na vrchol je docela nevýrazný. Víceproudá silnice i všechny ostatní úseky silnic jsou úplně uzavřeny pro dopravu a zdá se, že každých 100 metrů jsou kontrolovány policisty. Je zde také hodně vojáků - plně vyzbrojeni, s útočnými puškami v maskovacím vzoru, pečlivě sledují dění. I já jsem pečlivě prohlédnuta a shledána neškodnou.

Sleduji závodní dění jen okrajově - v autě nechává řidič běžet na svém mobilu živé vysílání. Poté, co nás závodníci a konvoj doprovodných a týmových vozidel na horském dojezdu nechali, spěcháme zpět k Mercedesu a znovu se pouštíme do pronásledování.
Několik pozadu zůstávajících se snaží ve stínu různých aut znovu dostat k hlavnímu pelotonu. Úsilí je vidět na tvářích mladých sportovců a já vytahuji fotoaparát, vykláním se z otevřeného okna auta co nejdál. Ještě blíž a sám bych potřeboval startovní číslo!
Proplétáme se mezi auty před námi a dostáváme se čím dál blíže k hlavnímu pelotonu.

Směs adrenalinu a euforie mě prostupuje. Jak absurdní je tato situace? Sedím na zadním sedadle doprovodného vozidla a mám jedinečnou příležitost fotografovat 58. ročník Tour of Türkiye! Šílené, ale pravdivé.

Řidič si vymění pár slov s naší společnicí: "Nemáme šanci předjet hlavní pole. Musíme buď zůstat za nimi, nebo si najít alternativní trasu."
Demir, zmíněný řidič, byl více než deset let řidičem sanitky v Istanbulu. Dojíždět za polem do cíle a propásnout veškerou akci tedy není možnost. S vytaseným telefonem vybírá další sjezd a brzy se ocitáme na jednoproudé zemědělské cestě. Nečekal jsem to, ale jako malý bonus dostáváme představu o tom, jak by mohla vypadat rallye etapa v Turecku. Sto kilometrů po polních cestách s provozem traktorů? Přímo v dění, ne jen přihlížet.

Jako zázrakem se nám podaří vrátit se bez úhony zpět na uzavřenou trať, přičemž jsme značně před skupinou, což nám umožňuje volnou jízdu do cíle v Izmiru.

Po průjezdu cílem mám příležitost jít přímo do výjezdní oblasti, abych tam pozoroval sportovce a jejich trenéry - jedinečný zážitek.