S Moustache Dimanche 29 Gravel po stopách světového dědictví

Předehra: Na naší Bikemap sightseeing túře po Vídni jsme stáli na Schwarzenbergplatzu před Hochstrahlbrunnen - kašnou, která díky přirozenému tlaku ve vedení vytváří vodní sloup vysoký přes 45 metrů. Postavena byla v roce 1873 k otevření I. vídeňského vysokohorského vodovodu a označuje viditelný konec vedení. Tentokrát to otočíme a startujeme na opačném konci, přímo u pramene: v Kaiserbrunnu, hluboko v Höllentalu, kde hned na začátku vzdáme hold prameni.

A má to co do sebe. Z vápencových masivů Rax a Schneeberg tu vyvěrá tolik a tak kvalitní vody, že už přes 150 let teče až do Vídně úplně bez čerpadla, jen díky přirozenému spádu - zhruba 90 kilometrů, poháněná čistě gravitací. Kdo stojí v Höllentalu u křišťálově čisté Schwarzy a ví, že přesně tahle voda o den později teče z vídeňského kohoutku, možná se na tu věc dívá trochu jinýma očima.

Že těch tisíc mil ze zahajovacího citátu je u nás spíš zdrobnělá verze s přehlednými 85 kilometry, na věci nic nemění. Naopak. Kdo už byl v oblasti Rax-Schneeberg, ví: co se tu na malém prostoru sejde na výškových metrech, štěrku a drsné kulise, se nemusí za žádným vzdáleným cílem stydět. A takováhle malá dobrodružství stejně pokaždé znovu inspirují k delším vícedenním túrám na náš bucket list.

Než ale vyrazíme do terénu, krátce k oběma protagonistům. Pod námi pracují dva Moustache Dimanche 29 Gravel, základní model Gravel 2 v barvě blue grey glossy a jemnější Gravel 4 ve strohé černé. Všechno technické jsme vám už rozebrali v showroomu do detailu; v tomhle příběhu jde o to, jak si oba vedou na skutečných kilometrech.

Společný mají oba základ, a ten záměrně není vyladěný na minimální hmotnost: hydroformovaný hliníkový rám, karbonová vidlice, prostor pro pneumatiky do 50 milimetrů, montážní body pro blatníky a nosič, k tomu lehký Bosch Performance Line SX se 60 Nm a 400Wh CompactTube baterie hluboko ve spodní trubce rámu. Komfortu pomáhá odpružená teleskopická sedlovka a tlumené představec - u 50mm pneumatik a s bagáží požehnání (víc k tomu později). Na naší BB váze bez pedálů ukázal Gravel 4 (vel. S) 17,48 kg, Gravel 2 (vel. L) 18,13 kg. Žádné peříčko, ale upřímně - takové kolo má něco vydržet, ne jen dobře vypadat na terase cukrárny.

Rozdíl mezi oběma spočívá spíš ve doladění než ve filozofii: Gravel 2 jezdí s robustním řazením Shimano CUES (1×10/11, 11-48) a minimalistickým ovladačem bez displeje, Gravel 4 se SRAM Apex Eagle 1×12 (11-50) a displejem Kiox 300. Zní to jako hnidopišství - na téhle túře to ale nebylo, jak se ještě ukáže.

Bagáž šla na Ortlieb Quick Rack L, který se na zádi upevňuje dvěma minimalistickými šrouby a jde od té chvíle namontovat i sundat během pár vteřin. K tomu dvě gravel packovací tašky po 14,5 litrech a velmi praktický Fuel Pack na rám. Detaily později, jen tolik předem: všechno drželo pevně jako přibité a ani jednou to nikde necinklo.

K tomu se nám samozřejmě přímo hodí Höllental a odbočka k prameni Kaiserbrunn. Nádherně chladnou Schwarzu musíme okamžitě vyzkoušet, a i po ponoru v plné cyklistické výbavě jsi při těchhle teplotách po 30 minutách zase úplně suchý - přičemž ta fáze schnutí tělo báječně zchladí. Po návštěvě muzea a pramene (obojí zdarma) a krátké obědové pauze jde do tuhého. Přes Kreuzberg, částečně po štěrku, opakovaně podél nebo napříč trasou Semmeringské dráhy, míříme na Speckbacher Hütte. Přesně na tomhle úseku ukazuje malý Bosch SX svoje opodstatnění: z gravel bike nedělá moped, jen přesně srazí špičky, které by tě jinak při 40 stupních a těžké zádi semlely - strmý štěrkový výjezd, protivítr, váhu tašek. Má rád kadenci, podporuje dynamicky a akusticky se drží příjemně v pozadí. Šlapeš, on pomáhá - a je to.

Příjezd na Falkensteinalm, náš obědový cíl v necelých 1.000 metrech, je pak takový malý zákusek sám o sobě: první kilometry se romanticky vinou vzhůru podél bystřiny, zatímco s narůstající výškou tě cesta na alpskou chatu odmění pohledem jako z pohlednice přímo na Rax. Přesně na těchhle strmějších offroadových úsecích se také jako jediný moment vyplatilo jemnější nastavení Gravelu 4: dvanáctka s rozsahem 11-50 má prostě o rezervu dvě navíc oproti CUES na Gravelu 2. Stěžoval si ale ani jeden z pohonů - oba svou práci odvedly čistě.

V Mürzzuschlagu, západní bráně Semmeringské dráhy, se kruh uzavírá - právě tady, kde staré parní oře užívají zasloužený odpočinek v Südbahnmuseu, nastupujeme i s koly do vlaku a necháváme se přes horu odvézt domů. A to není jen tak nějaká fádní zpáteční cesta, ale skutečný moment světového dědictví.

Musíš si to jednou pořádně uvědomit: když Carl Ritter von Ghega mezi lety 1848 a 1854 stavěl těch zhruba 41 kilometrů mezi Gloggnitzem a Mürzzuschlagem do hory, nikdo na světě předtím nepoložil horskou dráhu tohoto typu s normálním rozchodem přes tak vysoký průsmyk - v době, kdy se lokomotivy schopné takových stoupání teprve musely vynalézt. 14 tunelů, 16 viaduktů, a s dvoupatrovým viaduktem Kalte Rinne ikona, na kterou i dnes zbožně civíš.

Tahle železniční trať odstartovala novou éru, elegantně a efektivně propojuje sever s jihem Evropy, a byla také důvodem, proč se plánovaný lodní kanál do Terstu postavil jen do Wiener Neustadt. Není divu, že trať byla v roce 1998 jako vůbec první železnice zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Sedíme u okna, zaprášená kola v Railjetu, a díváme se, jak kolem ubíhá stejná krajina, kterou jsme si dva dny pracně vyšlapali - jen teď v pohodě a se studeným pitím v ruce.