Cyklistické výlety kolem Grazu: Schöckl, Semriach a okolí

Lurská čarodějnice na nás celkem nevrlě shlíží. Není se čemu divit. „Kakaový obřad; poslední vyšli až dlouho po půlnoci“, vypráví Andreas Schinnerl, jeskynní průvodce v páté generaci, o meditačním dění uplynulé noci.
Zřejmě té čarodějnici prostě chybí trochu spánku. A to, že jí Andreas, aby nás na ni upozornil, přejede paprskem své kapesní svítilny přes vrásčitě vystrčenou bradu a dlouhý nos, ba dokonce jí svítí přímo do hluboko posazených očí, tomu pravděpodobně taky nepomáhá.
Pán napravo od ní působí naopak docela stoicky. S odevzdaně skloněným pohledem, pokorně nakloněnou hlavou a s bujnou kšticí, která by klidně mohla být i trnovou korunou, má něco z onoho židovského putovního kazatele, kterého Pontius Pilatus kdysi nechal přibít na kříž.

Nechavše za sebou slintající ženskou a Kristovo dvojníka, stoupáme dál po schodech Medvědí jeskyně, až dojdeme k odbočce. Po pravé straně vede cesta dál k velkému dómu, zleva se pak později vrátíme.
Vlhkost vzduchu: 97 procent, teplota: ani deset stupňů. To, že venku poslední dny kalendářního léta drží, tu dole pod 50 až 120 metry skalního krytu není znát.
Jsme v Lurgrotte Semriach, asi 25 kilometrů severně od Grazu, součástí zážitkového regionu Graz. Mezi námi a štýrským krajským městem leží vlastně jen Schöckl. A tahle nádherná podzemní krápníková krajina, kterou vyčarovaly podzemní vody a potok Lurbach do jeskynnatého krasu Tannebenu.

Okamžitě u vchodu do jeskyně vyrážíme prvního dne na cestu — po mrazivém pochodu pod zemí vděční za pozdně letní teplo a počáteční stoupání směrem do Semriachu. Pěkných 30 kilometrů a 700 výškových metrů by mělo po příjezdu a prohlídce jeskyně stačit.
Jakmile projedeme centrum obce s hezkým hlavním náměstím, kde se po návratu rozhodně vyplatí dát si pauzu u kávy, zmrzliny nebo koblihy, ožívají vzpomínky na dětství: Stejně jako tehdy i teď zve Piet Hoyos na východním okraji obce na svůj tradiční ranč islandských koní, aby si na přátelsky rozcuchaných pětichodých islandských koních užíval radostí tohoto světa.

Jediné, co tu nahoře takřka neexistuje, jsou motorová vozidla. To je jistě jeden z důvodů, proč rozhodně nejsme jediní cyklisté, kteří využívají slunečné odpoledne na projížďku Grazskými vrchovinami. Zejména na silničních kolech nám neustále protijedou jednotlivci, páry a dokonce celé skupiny.
Od Jägerwirtu jedeme o 100 výškových metrů níž dál, stále se Schöcklem v zádech, přes pěkné vesničky, posekané louky a přežvykující dobytek pasoucí se vlevo i vpravo. Někdy máte pocit, že jste na vysoké náhorní plošině jako na almu nebo alespoň v oblasti horských sedláků, jindy zase osady a opakovaně výhled na Semriach svědčí o tom, že tu vedle chovu krav a zemědělství existuje i běžný život.
Rechbergdorf označuje místo, kde znovu změníme jak směr, tak i rychlost. Na jihozápad šlapeme rychle dolů do údolí Lurbachu, které je zde napájeno z desítek dalších drobných koryt, a pak už jen s krátkým návratným stoupáním kolem Eichbergu.

Mimochodem k Lurbachu: V žádném případě nezmizí krátce po vstupu do jeskyně, jak to kdysi naznačoval štýrský dialekt: „verloren, verlorn, verlurn“. Spíš zmizí asi na 72 hodin v hlubinách Tanneben, aby se pak na druhém konci jeskyně, nedaleko vchodu v Peggau, opět objevil u pramene Hammerbach.
Při povodních si potok ovšem zvolí jinou, mnohem rychlejší cestu a potřebuje pouhých 12 hodin, aby prorazil karstový masiv. Na lidská díla přitom nehledí: Při stoletní povodni v roce 1975 nebyly například zatopeny až ke stropu pouze výčepní a pokladní místnosti Schinnerlů. Tato řvoucí prapůvodní síla smetla také všechny cesty, které dosud umožňovaly vedené průchody krápníkové jeskyně až do Peggau a zpět.

O mnoho klidněji než v tom červenci před 50 lety vypadala scéna druhého dne našeho víkendu v Grazu: Už brzy nás slunce zahřívá, zatímco sbíráme své věci na parkovišti lanovky na Schöckl ve St. Radegund. Pohlédnutím k nebi i podle předpovědi počasí po dešti ani památky, a výsledek našeho večerního plánování trasy slibuje pestrou směs náročného výstupu na vrchol a svižného projíždění krajem mezi Schöcklem a Grazem.
Doprovázeni nejlepšími přáními našich přátelských hostitelů jsme po vynikající snídani v Semriacherhofu sbalili své tašky a projeli kolem Kalkstocku na druhou, tedy pravou „domácí“ stranu Schöcklu.

Krajské město je odsud jen kousek, a toto místo, tenhle svah známe už dlouho jako start-/cílovou oblast či hřiště Schöckl Trail Area, dějiště mnoha legendárních downhilových závodů nebo také jako výcvikové území pro tréninky jízdní techniky a freeride kempy.
„Park motoriky pro všechny“ nabízí výslovně i lidem na vozíku u horní stanice celoročně jezdící lanovky odpovídající tréninková stanoviště, a kdo nechce jet dolů na horském kole, pěšky nebo gondolou, může alternativně využít letní bobovou dráhu zvanou „Hexenexpress“.

Přiznejme si: Není to tak zpomalující, jako sledovat, jak krápníky rostou. Vždyť stalaktity a stalagmity Lurgrotte rostou ročně sotva o velikost hlavičky špendlíku (!).
Není nic působivějšího, než stát před takzvaným „Riesen“. Tento kolos vážící 40 tun je vysoký 13 metrů, v obvodu měří devět metrů. Díky tomu je považován za největší volně visící krápník na světě. Názorněji nelze ukázat časový úsek trvající miliony let a existenci člověka, která je v porovnání s tím bezvýznamná a trvá sotva déle než jedno mrknutí oka.

Kdybychom se při naší druhé vyjížďce pohybovali rovněž jen o velikost hlavičky špendlíku třeba za hodinu, v tomhle životě bychom se asi už nevrátili. Vždyť na naší individuální směsi z Gipfelsturm a zkrácené Schöcklland Tour s vložkami Panorama Tour je to přibližně 50 kilometrů a 1 400 výškových metrů.
Díky úzkým plášťům, sportovním převodům a štíhlým řídítkům ale jedeme výrazně rychleji - i když z relativně mírné Ehrenfelsstraße odbočíme na štěrkovanou Waldtoniweg a tím přepneme do opravdového hillclimb režimu při dobývání alpského výletního cíle obyvatel Grazu.

Do jaké míry je Schöcklův výstup na vrchol, jak je známo i součást maratonské série Mountainbike Challenge, skutečně vhodný pro gravelbiky, jsme předem zpochybňovali. Koneckonců to na cestě nahoru obzvlášť v prostřední části dost řachtá, což se při sjezdu může stát nejpozději napínavým až úmorným pro člověka i vybavení.
A opravdu — právě tam, kde vede také legendární zkušební trať společnosti Magna pro Mercedes třídy G, se při výstupu leckdy zapotíte, zatímco při sjezdu zápěstí i pláště nutí volit stopu s předstihem. Ale fantastický výhled toho hodně vynahradí, a navíc uprostřed trasy čeká znovu hladký asfalt šetrný k materiálu.

S dalekým výhledem nemáme zrovna tolik štěstí, zato při výběru našeho místa k odpočinku o to větší: Halterhütte si mezi mnoha nadšenými občerstvovacími místy v oblasti vrcholu díky své původní atmosféře a poněkud odlehlejší poloze odnese prvenství. A hostitelé nám to oplatí nejlepším houbovým gulášem, císařským trhancem, koláčem z plechu a sýrovým chlebem.

Obyvatelé Lurgrotte jsou v tom mnohem méně nároční. Spóry a semena přinesená potokem vystačí s tím minimálním světlem, které při prohlídkách proniká do podzemního kosmu, aby jemně zazelenala a vyklíčila. Stovky netopýrů, které od listopadu do března pobývají v nitru jeskyně, prospí zimní spánek, takže vlastně nepotřebují nic jiného než vzduch a klid. A dokonce i obří jeskynní medvědi, jejichž kosti a zuby byly v grottě nalezeny, se živili výhradně rostlinami. Přičemž: tito ledovcoví mega‑medvědi ve skutečnosti nikdy nežili v pro ně příliš malé Lurgrotte. Spíše voda jejich tělesné ostatky sem doprala.

To vše a mnohem více se dozvíme během zhruba sedmdesátiminutové skupinové prohlídky, kterou rodina Schinnerl pravidelně v Lurgrotte Semriach nabízí a kterou vedoucí provozu Andreas naplňuje krátkou a zábavnou směsí přírodovědných poznatků, drobných žertíků a hmatatelného nadšení pro "svou" jeskyni.
Mnohé by se dalo objevit i nad rámec toho. V rámci přibližně čtyřhodinových dobrodružných výprav, které zahrnují i úseky po čtyřech, se například dostanete přibližně až do poloviny podzemních chodeb. Kdo naopak chce dětem nabídnout speciální zážitek, posílá je na hledání pokladu do nitra hory.

My si však přidáme ještě jeden zážitek nad zemí a po výstupu na vrchol uděláme 30km okruh v postupně se plošící krajině mezi Schöckl a Grazem: po Römerweg a po Schöcklbach dolů až do Weinitzen, pak přes Nadischhöhe a Eidexberg na východ, a potom míjejíce Kumberg a Willersdorf zpět do St. Radegund.
Zde panuje spíše předměstské než rekreační prostředí. Přesto nás krajina opět okouzlí svým půvabem, podílem zeleně a širokým nedostatkem stavebních hrůz; o to víc, čím důsledněji okruh vede po málo frekventovaných vedlejších silničkách, projíždí malebné kulturní krajiny nebo míjí opravdová místa síly u vyhlídkových laviček a přírodních památek.

Pouze kolem Kumbergu na chvíli kazí obraz silnice B72, příslušné supermarkety a myčky aut. Tenhle strašák ale netrvá dlouho a má i své výhody: kde hustší civilizace, tam dost lidí na to, aby provozovali zařízení jako Well Welt Kumberg, idylické koupaliště s kempem.
A sotva jsme se z nouze znovu probojovali do opuštěnějších končin, je tu opět vše, co jsme v posledních hodinách a dnech začali oceňovat: působivé výhledy do dálky i do údolí, upravené zrekonstruované domky, nádherně oseté záhony zeleniny a lahodně chutnající jablka (pro zápis: ochutnali jsme výhradně spadlé ovoce), volně se pohybující slepice, krávy tu a tam.

Ve Lurgrottě je mimochodem téměř stejně pestré: Tam se v záři nesčetných LED svítidel z temnoty vynořuje včelí úl a zvon, dvojčata a borovicový háj, špagety, několik zubních protéz, šikmá věž a mnoho dalšího.
Možná — jak jsme si nakonec pomysleli — se Lurhexe dívá proto tak zamračeně, že sama jako zkamenělá sedí ve své skalní stěně a ví, že všechny tyto nádhernosti nikdy neuvidí?