Uvnitř RATA

První paprsek světla se přehoupne přes strmé vrcholky Alp, vrcholky jedlí září v ranních červáncích. Kukačka přerušuje ranní ticho svým působivým voláním – a vytváří naprosto vhodnou zvukovou kulisu.
Světelný kužel světlometů doprovodného auta se přelévá lesem podél stoupající průsmykové silnice na Mortirolu. V něm se rýsují obrysy cyklistky: Bigi Bless. Jako by ji kukačka chtěla ohlásit …

Ve středu, dva dny před začátkem závodu, chtěla Bigi balit, ale okamžitě ji přemohl pocit, že na něco důležitého zapomněla. Ne samotný závod jí dělal starosti, ale všechno kolem něj: organizace oblečení, výživa, počasí, péče. "Nebyla jsem nervózní kvůli výkonu. Bylo mi jasné, že to zvládnu. Ale jestli všechno kolem klapne? To mě úplně rozhodilo."

Ve čtvrtečním večeru nervozita dál stoupala, doprovázená téměř hmatatelným očekáváním. Konečně chtěla třicetiletá enduro nadšenkyně ukázat, proč 18 týdnů tvrdě a pečlivě trénovala.
Při oficiálním briefingu pocítila realitu podniku: údaje byly ohromující, nadcházející úkol se zdál nekonečný. "Teprve tehdy jsem si uvědomila, co mě vlastně čeká," vypráví Bigi, stále patrně pod dojmem své zkušenosti z Race Across the Alps.

Na startu si dala za cíl jet v závětří skupiny. Ale už po několika minutách bylo tempo tak vysoké, že se vědomě nechala propadnout dozadu. "Mohla jsem držet krok, ale věděla jsem: to by byla chyba. Musím jet svým tempem."

Zatímco velká část pelotonu ujížděla, zůstala tato vystudovaná sociální pedagožka věrná svému plánu. Při vjezdu na Stelvio se jí zdálo, že dřevěné sochy tichým potleskem ocenily její rozhodnutí. To si bezpochyby zasloužila už v tomto raném okamžiku. Zvlášť s ohledem na zvládání všech psychických výzev. A ty nekončely ...

Na Stilfserjochu zažila bigiii, švýcarka na Instagramu, okamžik hluboké jasnosti. Krajina, ticho, vlastní rovnoměrné tempo: všechno se zdálo být v souladu. "Zapomněla jsem, že právě jedu závod. Bylo to prostě krásné," téměř snově vzpomíná vyučená horská cyklistka na závod.

První větší občerstvení proběhlo během stoupání. Sjezd do Santa Maria v Val Müstair zvládla rychlým tempem. Tam na ni čekal její otec. "To setkání mi dalo tolik."

Soumrak si vybral svou daň. Po šesti nebo sedmi hodinách na kole přišly první pochybnosti: Jak to měla vydržet dalších 20 hodin? Na průsmyku Flüela ji přivítal její tým. Západ slunce tam se stal téměř spirituálním okamžikem: "Myslela jsem na všechny, kteří do mě investovali čas, peníze a energii. Nechtěla jsem nikoho zklamat."

Pak začala noc. Poprvé jela Bigi ve tmě přes Alpy. "Bylo to nádherné. Tiché. Upřímné. A taky trochu děsivé." Na průsmyku Albula potkala přátele, kteří ji neočekávaně povzbuzovali.
Ale o chvíli později přišel první okamžik opravdové únavy. S pomocí kofeinu to pokračovalo. Přidal se k ní spolujezdec, společně ujeli několik kilometrů "To mi neskutečně prospělo."

Až do východu slunce. Ten přišel včas. A s tím i nová energie. Dokonce i dokumentace jejího dobrodružství se opět vynořila v povědomí: Při sjezdu z Mortirolopass směrem na Monno oznámila při pohledu na působivou nástěnnou malbu přímo u silnice doprovodnému vozu: "Jeďte dopředu! Foťte!".
Ale když si uvědomila, že potom bude znovu potřeba projet Berninapass, postihl třicetiletou psychický šok: "Musela jsem se nutit myslet po úsecích. Tirano. Pak jezero. Pak Bernina." Současně se bolesti zhoršovaly: kolena, ruce, prsty na nohou, krk. Jen nohy vydržely, vzpomíná Bigi: "Moje nohy nikdy nebolely. Prostě fungovaly."

Na vrcholu Berniny byla RATA-debutantka na konci. Psychicky. Krátce se zastavila, regenerovala deset minut. Pak zase dál. O něco později na ni čekal Fabio, její přítel, který ji kousek doprovodil: "To mi tolik dalo. Tohle rozptýlení mělo cenu zlata."
To byl dokonalý impuls pro poslední hodiny, protože ty opět dávaly zabrat: Umbrailpass byl brutální. 1 400 metrů stoupání v kuse. Potom hned Stelvio. Dohromady 1 800 metrů převýšení. Bez přestávky. Navíc protivítr. "Byla jsem na hranici svých sil," přiznává Bigi. Ale jedna myšlenka ji hnala dál: když teď ještě jednou dá všechno, zůstane pod 30 hodinami, vzpomíná si: "To mě znovu motivovalo!"
Povedlo se jí to. A i když je závod už dávno za námi, zážitek se pořád zdá neskutečný: "Ještě jsem si neuvědomila, co jsem dokázala," přiznává tvůrkyně obsahu téměř stydlivě.

Nakonec nejde jen o její výkon, ale o výkon celého týmu – a ze strany Bigi nekonečná vděčnost, že takový tým měla a že se mohla na všechny spolehnout.
Trénink, organizace, podpora, vybavení – všechno do sebe zapadalo. "Jsem silná. A s pevným nastavením mysli lze hory přemístit." Nebo v méně než 30 hodin zvládnout více než 540 kilometrů a přes 14 000 metrů převýšení. S vyčerpáním. S pýchou. A s lístkem na Race Across America v kapse ...